NACISTICKÁ GENOCIDA ROMŮ ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY

Postup proti Sintům a Romům v nacistickém Německu (1933 – 1940)

Roku 1933 v Německu nastupuje k moci totalitní nacistická vláda pod vedením Adolfa Hitlera. Záhy začíná realizovat svou zvrácenou rasovou politiku, která se zaměřila především na židovské, ale také romské obyvatelstvo.

Zákon o ochraně národa a státu z roku 1933 (28. 2.) označil „cikány” za tzv. asociály, neboli gau­nerskou populaci. Na základě zákona o ochraně před geneticky méněcennými potomky (ze 14. 7. 1933) dochází k prvním sterilizacím „cikánů”.

Nacistická věda byla posedlá uplatňováním biologických hledisek, dědičné předpoklady označila za určující pro jednání člověka. „Cikáni” byli považováni za dědičně, tedy nenapravitelně asociální skupinu lidí. Základem rasové politiky se staly tzv. norimberské zákony z roku 1935 zaměřené na „ochranu a očistu německé rasy”. Od roku 1935 začali být Sintové a Romové v Německu nuceně koncentrováni v rámci měst v místních internačních táborech.

V roce 1936 byl při Říšském ústavu zdraví v Berlíně zřízen Výzkumný ústav pro rasovou hygienu. Pod vedením dr. Roberta Rittera zde byl zahájen výzkum, jenž měl stanovit, kdo je „cikán” a „cikánský míšenec” a jaké jsou jejich antropolo­gické znaky.

V prosinci 1937 byl v Německu vyhlášen zákon o preventivním potírání zločinnosti namířený proti tzv. asociálům. Zavedl preventivní policejní vazbu pro osoby, které ohrožovaly společnost „asociálním chováním” nebo by se v budoucnu mohly dopustit trestného činu.

Pojem „asociál” měl v nacistické terminologii poměrně široký význam – umožňoval stíhat i řádně se živící osoby, pokud se např. krátkodobě vzdálily ze svého bydliště – třeba na návštěvu za příbuznými. Někteří Sintové a Romové byli z Německa od roku 1936 v rámci transportů tzv. asociálů odváženi do koncentračních táborů.

Otevřeně rasový postup vůči „cikánům“ v Německu přineslo nařízení „o potírání cikánského zlořádu“ z 8. prosince 1938. Dne 17. října 1939 byl „cikánům” s okamžitou platností zakázán volný pohyb a pokračovalo jejich soustřeďování v místních internačních táborech. Během roku 1940 bylo více než 2 500 Sintů a Romů deportováno do jihovýchodní části okupovaného Polska.

PERZEKUCE ROMŮ V ČESKÝCH ZEMÍCH (1939 – 1942)

Druhá republika Česko-Slovensko (1. 10. 1938 – 14. 3. 1939)

Po uzavření mnichovské dohody (29. 9. 1938) dochází k citelnému přílivu Romů prchajících k nám z odtrženého pohraničí. Zvýšení počtu Romů prohloubilo už existující „proticikánskou“ averzi. Proti „cikánům” se stále postupovalo podle zákona z roku 1927, ale v důsledku zhor­šující se politické situace však i u nás zrály podmínky k možnému zpřísnění.

Státní správa a obecní samosprávy přicházely s návrhy jak zpřísnit postup vůči „cikánům”. Mezi návrhy se objevily koncentrační tábory, tetování osob, sterilizace žen a jiné. Dne 2. 3. 1939 bylo přijato nařízení česko-slovenské vlády č. 72 o kárných pracovních táborech pro muže starší 18 let, kteří nemohli prokázat, že si řádným způsobem zajišťují obživu.

V protektorátu, vyhlášeném 16. 3. 1939, se postupně zaváděla všechna „proticikánská“ nařízení dle německého vzoru. Dne 30. listopadu 1939 byl vyhlášen zákaz kočování – s platností od konce ledna 1940. Kdo by zákazu neuposlechl, měl být zařazen do kárného pracovního tábora. Usazovací akce v protekto­rátu byla relativně úspěš­ná. Většina Romů se sku­tečně usadila, našla si práci, děti začínaly chodit do škol nebo do speciálně nově zřízených „cikánských tříd”.

Kárné pracovní tábory

Tábory byly otevřeny 10. srpna 1940 v Letech u Písku (pro Čechy) a v Hodoníně u Kunštátu (pro Moravu). Měly být určeny pouze pro zdravé muže nad 18 let věku „štítící se práce”, kteří nemohli prokázat, že mají řádným způsobem zajištěnu obživu. „Káranci” zde byli drženi na vymezenou dobu, po kterou si měli odpykat trest prací. V případě Letů u Písku pracovali na stavbě úseků dálnice z Plzně do Moravské Ostravy.

Kapacita kárných pracovních táborů byla do 200 osob a nikdy nebyla překročena. Početní stav se průměrně pohyboval kolem 100–140 osob. Romové byli v táborových seznamech označováni červeným „C” a tvořili asi 10–25 % „káranců”.

PERZEKUCE ROMŮ V ČESKÝCH ZEMÍCH (1942 1945)

Sběrné tábory

Dne 9. března 1942 vešlo v protektorátu v platnost nařízení o preventivním potírání zločinnosti. Postihovalo tzv. asociály – mezi nimi byli poprvé výslovně uvedeni „cikáni a osoby po cikánsku žijící”. Na území protektorátu se preventivní policejní vazba vykonávala ve sběrných táborech, na které byly přejmenovány původní kárné pracovní tábory v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu a také původní donucovací pracovny v Praze-Ruzyni, v Pardubicích a v Brně s pobočkou v Olšovci.

Mimo území protektorátu se preventivní policej­ní vazba vykonávala v koncentračním táboře Auschwitz I. (Osvětim I.). V celkem 14 transportech „asociálů” (duben 1942 – únor 1944) tam byli v menším měřítku odváženi také Romové.

Otevřeně rasistická politika

V červnu 1942 došlo k reformě protektorátní správy, která znamenala úplné podřízení okupačním úřadům. Prvním krokem nově reformovaných úřadů bylo 10. července 1942 vydání rozkazu „o potírání cikánského zlořádu“, který byl přesnou kopií německé předlohy. V protektorátu byla nastoupena otevřeně rasistická „proticikánská“ politika.

Na základě uvedeného rozkazu byl 2. srpna 1942 proveden „soupis cikánů a cikánských míšenců”. Poprvé šlo o přesné podchycení všech osob s podílem „cikánské krve” včetně míšenců už bez ohledu na způsob jejich života nebo případnou „asociálnost”.

Rasový motiv nového nařízení se nijak nezastíral. Od 10. října 1942 mělo dojít k výměně průkazů totožnosti „z rasově biologického hlediska”. Jediným průkazem totožnosti „cikánů” měla napříště být pouze cikánská legitimace. Romové v protektorátu tak byli otevřeně odděleni od ostatní společnosti.

Soupisem evidovaní „cikáni a cikánští míšenci” v počtu asi 6500 osob byli rozděleni na dvě skupiny. Většina, která měla stálou a produktivní práci, byla zatím ponechána na svobodě, pod hrozbou policejní vazby se však nesměli vzdalovat z místa pobytu. Menší skupinu tvořili ti, co byli v policejní preventivní vazbě nebo měli předpoklady k jejímu uvalení, či byli bez zaměstnání. Tito měli být posláni i se všemi svými rodinnými příslušníky do nově otevřených tzv. cikánských táborů v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu.

PROTEKTORÁTNÍ „CIKÁNSKÉ TÁBORY“

„Cikánské tábory“ (CT) byly otevřeny 2. srpna 1942 na místě původních kárných pracovních a později sběrných táborů u obce Lety u Písku v Čechách a obce Hodonín u Kunštátu na Moravě. V CT byly uvězněny i ženy, děti, staří i nemoc­ní lidé, a to na dobu neomezenou. Tábory se staly přestupní stanicí protektorátních Romů do Osvětimi. Poměry a režim v obou táborech byly srovnatelné. Za dobu jejich existence (srpen 1942 – srpen 1943) prošlo letským táborem zhruba 1 300 a hodonínským zhruba 1 400 osob.

LETY U PÍSKU

V tzv. cikánském táboře v Letech u Písku museli v rámci “osobní očisty” Romové odevzdat osobní doklady a veškerý majetek, co měli s sebou. Před zraky všech se museli vysvléct donaha, poté byli ostříháni a vyholeni po celém těle. Ženy a děti se poté mohly znovu obléci do svého, muži obdrželi táborový oděv. Ačkoliv v táboře fungovala krejčovská a ševcovská dílna, oděvů i obuvi byl stále nedostatek, byly chatrné a zejména v zimních měsících zcela nedostačující.

Počet vězňů brzy mnohonásobně převýšil kapacitu obou táborů i přesto, že se postupně dostavovaly další baráky a využívalo se i odstavených maringotek, kterými někteří Romové přijeli. Podmínky života v neizolovaných přelidněných dřevěných barácích se staly neúnosnými zvláště po nástupu zimy.

Všichni vězni včetně dětí museli pracovat. Šlo především o práce v kamenolomu a na stavbě silnic. Na práci si je najímali i okolní zemědělci. Lehčí práce se vykonávaly přímo v táboře: ve vězeňské kuchyni a dílnách (krejčovské, obuvnické, v prádelně).

Personál táborů tvořili čeští protektorátní zaměstnanci, ale podobně jako v jiných KT tu fungovala také „vězeňská samospráva”.

Stanovené příděly jídla se v CT nedodržovaly, v Letech navíc došlo ze strany táborového vedení k prokázanému kupčení s potravinami. Řadoví vězni neustále trpěli podvýživou a tělesnou slabostí. Vězněné děti trpě­ly nejvíce; zejména ty, které po úmr­tí rodičů zůstaly samy – bez zastání. Jejich naděje na přežití byla mizivá.

Katastrofální životní podmínky již na počátku zimy 1942 zapříčinily v obou táborech vznik epidemie nakažlivých nemocí, tyfu břišního i skvrnitého. Mrtví vězňové byli zpočátku pohřbíváni na hřbitovech v nedalekých Mirovicích. Po vypuk­nutí tyfových epidemií musela být těla mrtvých ukládána do masových hrobů v blízkosti obou táborů. Celkově zemřelo v Letech 326 osob. Transporty z Letů (přes 500 osob) proběhly opožděně (v květnu a srpnu 1943), kdy většina Romů žijících dosud na svobodě již byla odsunuta.

KONEČNÁ ETAPA ŘEŠENÍ „CIKÁNSKÉ OTÁZKY“

Poslední fázi tzv. konečného řešení cikánské otázky zahájil „osvětimský výnos“ (něm. Auschwitz-Erlass) z 16. 12. 1942, kterým říšský vůdce SS Heinrich Himmler nařídil shromáždit „cikány a cikánské míšence“ z Německa a všech okupovaných či připojených území ve vyhlazovacím koncentračním táboře Auschwitz II-Birkenau (Osvětim II-Březinka).

„Cikánský tábor“ v Auschwitz-Birkenau

Cílem transportů protektorátních i dalších evropských Romů se stal tzv. cikánský tábor zřízený v úseku KT Auschwitz II-Birkenau. Romové z protektorátu v něm tvořili druhou nejpočetnější skupinu po romských vězních z Říše. Celkově táborem prošlo přes 22 000 romských mužů, žen a dětí, téměř 20 000 z nich nepřežilo.

Dřevěné vězeňské baráky byly projektovány pro 300-400 osob, ale v průběhu existence tábora se v nich tísnilo 700-1200 osob. Na rozdíl od dalších částí osvětimského komplexu zde byly romské rodiny ubytovány dohromady. Romští vězňové museli nosit černý trojúhelník, který označoval tzv. asociály, a který měli přišitý na oděvu, protože na rozdíl od ostatních vězňů si směli ponechat civilní ošacení, to však bylo v zimě velmi nedostatečné. Dále jim bylo vytetováno na levé předloktí číslo spolu s velkým písmenem Z (z německého slova Zigeuner – Cikán).

Na rozdíl od jiných koncentračních táborů nebyli vězňové „cikánského“ tábora zařazováni do pracovních komand mimo tábor. Většinou byli zaměstnávání uvnitř tábora bezúčelnou prací. Namísto zničující práce však nastoupily nelidské ubytovací a stravovací podmínky, které vězně spolehlivě vyvražďovaly. Dětský blok se fakticky změnil v blok sirotčí, kde děti bez péče rodičů umíraly v otřesných hygienických podmínkách. Navíc v táboře provozoval své pseudovědecké pokusy dr. Josef Mengele, který vykonával funkci táborového lékaře.

Nacisti vybírali z vězňů ty nejvhodnější jako funkcionáře do tzv. vězeňské samosprávy. Dozorce z řad vězňů neboli kápo se stal neomezeným pánem nad životem vězňů na blocích nebo v pracovních oddílech. Nejvyšší pravomocí byli vybaveni funkcionáři z řad německých kriminálníků.

Možnou, i když také velmi nejistou nadějí na záchranu se staly od jara roku 1944 transporty do jiných koncentračních táborů. Jako poslední odjel 2. srpna 1944 transport mužů do Buchenwaldu a žen do Ravensbrücku. Po jejich odjezdu bylo v noci z 2. na 3. srpna 1944 zbývajících téměř 3 000 vězňů tzv. cikánského tábora (především starých a nemocných, žen a dětí) nahnáno do plynových komor a usmrceno.

Bilance

Po osvobození se vrátilo z koncentračních táborů a jiných internačních či pracovních zařízení pouze asi do 600 romských mužů, žen a dětí z původních českých Romů. Vyvraždění českých a moravských Romů tak bylo pravděpodobně jednou z nejdůsledněji provedených genocid druhé světové války. Celkový počet romských obětí nacismu v Evropě je v současné době odhadován na 300-500 000.