Menu
Romové a Sintové po řadu století spoluutvářeli kulturní rozmanitost českých zemí. Někteří se živili jako obchodníci, jiní jako artisté a hudebníci, další jako řemeslníci či dělníci. Některé rodiny kvůli obživě cestovaly, jiné žily na jednom místě. Ať už byly jejich osudy jakékoliv, všichni se ve svém každodenním životě museli potýkat s nálepkou „cikáni“ a s předsudky, které je považovaly za chudé tuláky, povaleče, nenapravitelné kriminálníky a znepokojivou a exotickou „cizí rasu“. Takové postoje byly jedním z důvodů pronásledování a věznění Romů a Sintů v koncentračních táborech během II. světové války.
Z několika tisíc těchto lidí v českých zemích přišla o život většina. Byli připraveni o své blízké, domovy i majetek. Dochovalo se jen málo připomínek jejich života před válkou, před internací. Vzácné rodinné fotografie zachycují Romy a Sinty tak, jak žili a jak chtěli být sami zvěčněni na památku pro sebe a své blízké. Jména a osudy některých lidí na fotografiích uchovaly vzpomínky přeživších a pozůstalých. V jiných případech už nežije nikdo, kdo by paměť zdecimovaných rodin uchoval a předal. Co přetrvalo dodnes, jsou stereotypy o „cikánech“ a potřeba jim čelit.
„Tato hrdá a tehdy na úrovni žijící skupina Romů a Sintů zmizela téměř z povědomí většiny.“
Z projevu předsedy Výboru pro odškodnění romského holokaustu Čeňka Růžičky na pietním shromáždění v Letech u Písku, 13. 5. 2014
„Romové nebyli považováni za nedílnou součást české společnosti, byli vnímáni jako odlišné, cizorodé společenství. Tato jinakost vedla k nedůvěře, despektu, odmítání, jejichž obětí byly i ty cikánské rodiny, které se již přizpůsobovaly místním životním zvyklostem. Životnímu způsobu většiny. Čeští a moravští Romové – nebo aspoň část z nich – se živili poctivým způsobem, žili usazeni mezi svými spoluobčany a vykročili již spolu s mnohými Čechy k uspokojivému soužití. Tato cesta však tragicky skončila genocidou celé populace Romů včetně dětí v plynových komorách Osvětimi-Březince. A je naší povinností k těmto obětem i k sobě samým přiznat si, že určitý díl odpovědnosti na přípravě jejich osudu a za tuto hrůzu nesli i Češi.“
Z projevu prezidenta České republiky Václava Havla při odhalení památníku obětem tábora v Letech u Písku, 13. 5. 1995
Alžběta Růžičková (nar. 1924) se svým otcem Václavem Růžičkou v den své svatby v roce 1942, nedlouho před uvězněním obou fotografovaných v táboře v Letechu Písku. Rodina se před válkou živila se chovem a prodejem koní, který vyžadoval sezónní pohyb, označovaný za tzv. kočování. V listopadu 1939 protektorátní ministerstvo vnitra kočování zakázalo. Růžičkovi se usadili v obci Loukov, kde měli již v předchozích letech svoje zázemí. Zde žili až do srpna 1942. Alžběta Růžičková se právě v této době provdala, v roce 1942 se jí narodila dcera Alžběta. V srpnu 1942 byli Růžičkovi z Loukova zatčeni a nuceně internovanáni v tzv. cikánském táboře v Letech u Písku. V táboře záhy zemřel otec Alžběty Růžičkové i její malá dcerka. Ona sama byla v květnu 1943 z Letů transportována do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz. Následující věznění v nacistických koncentračních táborech přežila. Během holokaustu ztratila většinu své rodiny. Alžběta Růžičková o svých traumatických prožitcích z tábora v Letech u Písku nevyprávěla. Její po válce narozený syn Čeněk Růžička se o této části rodinné historie dověděl až v 90. letech 20. stol. Od té doby jako předseda Výboru pro odškodnění romského holokaustu bojoval mimo jiné o to, aby v Letech u Písku vzniklo důstojné pietní místo.
Replika fotografie ze soukromé sbírky Čeňka Růžičky
Sestry z rodiny Růžičkovy z Brna na fotografii z přelomu 30. a 40. let 20. století. Společně s celou rodinou byly transportovány na začátku března 1943 do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Obě sestry v koncentračních táborech zahynuly. Muzeum romské kultury získaly fotografii do svých sbírek v roce 1996 od bratra fotografovaných dívek Františka Růžičky, který muzeu poskytnul také své vzpomínkové vyprávění na videozáznam.
Replika fotografie ze sbírky Muzea romské kultury
Manželé František a Juliana Chadrabovi a jejich děti Jana (stojící vzadu), Františka (stojící vlevo), Jan (stojící vlevo), Josef (stojící uprostřed) a František (stojící vpravo) na fotografii pořízené v Praze v roce 1933. Otec tragicky zemřel nedlouho po pořízení snímku. Nejmladší dcera manželů Chadrabových, Antonie, se narodila až po otcově smrti. V roce 2004 s ní Muzeum romské kultury natočilo rozhovor, ve kterém popsala těžký život neúlpné rodiny žijící v obytném voze v Praze i skrývání se před pronásledováním v době II. světové války.
Replika fotografie ze soukromé sbírky Jana Hauera
Rodinná fotografie Růžičkových, Ištvánových a Čermákových z roku 1932. Muž sedící první zprava je Robert Růžička, vedle něj stojí jeho dcera Anna (nar. 1928). Ta byla spolu se svými tetami z matčiny strany Josefou Vintrovou a Antonií Janešovskou vězněna v tzv. cikánském táboře v Letech u Písku, odkud byla na rozdíl od nich později propuštěna. Ostatní členy rodiny Roberta Růžičky zachránila před tragickým osudem přímluva s rodinou spřízněného zámožného obchodníka Antonína Čermáka. V Letech byl vězněn také Tomáš Ištván, muž sedící první zleva. S pomocí příslušníků komunistického protinacistického odboje z obce Oslov, kde byl pracovně nasazen, se mu podařilo uprchnout a válku přežít. Anna Růžičková poskytla své svedectví i fotografii Muzeu romské kultury.
Replika fotografie ze sbírky Muzea romské kultury
Rozálie Hauerová při návštěvě syna Viléma v nemocnici, pravděpodobně počátek 40. let 20. stol. Rozálie i se syny Matějem a Vilémem a dcerami Marií a Albertinou (řečenou Bertou) zahynuli v koncentračním a vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau. Otec dětí Antonín Hauer po válce pátral po osudech své rodiny. Pomáhal mu i jeho syn Jan narozený v roce 1947, který tyto své sourozence znal jen z fotografií a otcova vyprávění.
Replika fotografie ze soukromé sbírky Jana Hauera
Marie (nar. 1932), nejstarší dítě Antonína a Rozálie Hauerových. Na fotografii
zachycena při příležitosti prvního svatého přijímání ve věku 11 let. Marie,
stejně jako její sourozenci a matka, byla odvlečena do koncentračního
a vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau, kde dostala vězeňské číslo
Z-1026 a na následky utrpení v táboře také zemřela. Tato fotografie je
pravděpodobně jediné, co se zachovalo na její památku.
Replika fotografie ze soukromé sbírky Jana Hauera.
Albertina, řeč. Berta, nar. 1936. Nejmladší dcera Antonína a Rozálie Hauerových.
Společně s ostatními sourozenci a matkou byla odvlečena do koncentračního
a vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau, kde dostala vězeňské číslo
Z-1027 a zde také zemřela (zřejmě na následky utrpení spojeného se
sadistickými pokusy, které na ní byly vykonány). Na fotografii je zachycena jako
přibližně tříletá při pobytu na zahradě. Fotografii, stejně jako fotografie svých
dalších sourozenců, věnoval Muzeu jejich nevlastní bratr Jan Hauer, který
svému otci po válce pomáhal pátrat po jejich osudu.
Replika fotografie ze soukromé sbírky Jana Hauera.
Rodiny Richterových a Weinrichových při společném jídle před obytným vozem, Slovensko, pravděpodobně konec 30. let 20. stol. Některé rodiny Romů a Sintů, které se tradičně pohybovaly po území střední Evropy a českých zemí přečkaly válečnou perzekuci na Slovensku, kde nařízení prosti osobám považovaným za „cikány“ nedosáhla míry genocidy většiny osob v koncentračních a vyhlazovacích táborech.
Replika fotografie ze soukromé sbírky Jana Hauera
Dívky z rodiny Lagrynovy na snímku ze začátku 40. let. 20. století. Během války byly spolu s rodinou vězněny v tzv. cikánském táboře v Letech u Písku a následně v Auschwitz, kde zahynuly. Věznění v koncentračních táborech přežil pouze jejich otec Josef Lagryn. Po válce narozený bratr obou dívek Antonín znal své sestry pouze z otcova vyprávění jako Tounu a Tinu. V evidenci letského tábora je uvedeno pouze jméno mladší dívnky Marie Lagrynové.
Replika fotografie ze soukromé sbírky Antonína Lagryna
Rodina Emila a Růženy Kierových z Uherského Hradiště. Na snímku z roku 1939 jsou zachyceny i čtyři z jejich dětí: starší syn Raimund a dcera Vlasta (stojící za rodiči), a nejmladší děti Emílie a Janíček. Starší děti Viktorie, Izidor, Matylda a Stanislav na fotografii chybí.
V roce 1943 byla rodina uvězněna v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Syn Stanislav se internaci v koncentračním táboře vyhnul, protože byl nuceně pracovně nasazený v Drážďanech.
V táboře Auschwitz-Birkenau zemřeli oba rodiče Kierovi, spolu se svými nejmladšími dětmi a dcerou Matyldou. Všechny tři jejich starší děti byly z Auschwitz-Birkenau transportovány do dalších koncentračních táborů, toto věznění přežila jen dcera Vlasta a syn Raimund. Válku přežil i jejich bratr Stanislav.
Replika fotografie ze sbírky Muzea romské kultury
Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách, Lety u Písku, 398 04 Lety
GPS: 49.5083333N, 14.1186111E
BcA. Jan Freiberg
vedoucí památníku Lety u Písku
pamatniklety@rommuz.cz
+420 731 969 910
Návštěvnické centrum se stálou expozicí
Hlavní sezóna duben–říjen: čtvrtek až neděle od 10 do 17 h.
Poslední vstup do výstavních prostor je v 16.15 h.
Otevírací doba – venkovní areál
Přístupný celoročně za předpokladu dodržení Návštěvního řádu.
Autoři architektonického návrhu Památníku: Jan Sulzer a TERRA FLORIDA
Autoři vnitřní a venkovní expozice Památníku: Petr Petkovský a MUZEA SERVIS
Realizátor expozice Památník holocaustu Romů a Sintů: MUZEA SERVIS
© 2024 rommuz.cz
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska • www.fondyehp.cz/kultura
Partneři
Autoři architektonického návrhu Památníku: Jan Sulzer a TERRA FLORIDA
Autoři Návštěvnického centra: stempel&tesar
Autor a realizátor vnitřní a venkovní expozice: MUZEASERVIS
