Po uzavření tábora v roce 1943 bylo nařízeno jednotlivé ubikace astavby rozebrat
a po dezinfekci dál využít. Jak ovšem ukázal pozdější archeologický výzkum, tábor
byl posypán chlorovým vápnem a spálen téměř celý, jelikož panovala obava z šíření
tyfové nákazy.
K nouzovému pohřebišti poblíž tábora vznikl závazek obce Lety po 40 let na místě
nestavět. Obec se v době vzniku nouzového pohřebiště zavázala pečovat o něj do
roku 1993. To však nebylo naplněno. Přesné místo pohřebiště bylo pak na několik
desetiletí neznámé.
O výstavbě velkovýkrmny, resp. hledání vhodného místa na stavbu, se začalo jednat
od začátku 70. let. V roce 1974 a 1978 pak byl vlokalitě obce Lety-Bobina postaven
„gigant na výkrm vepřového dobytka“ o kapacitě 13 000 kusů prasat. Jeden
z přeživších konstatoval, že „jakmile pár set metrů od masových hrobů vyrostly
budovy vepřína, nikdo z(pozůstalých) tam už dál nejezdil“.
Celospolečensky se veřejnost začala zajímat o osud tohoto místa a vůbec otázku
vyrovnání se s rasovou perzekucí Romů a Sintů na území protektorátu až v
porevolučním období, ato zejména poté, co americký novinář a genealog Paul
Polansky medializoval existenci tábora v Letech v zahraničí vnadnesené podobě.
Odborně se tématu věnoval již od 70. let historik prof. Ctibor Nečas, informace však
nebyly pro laickou veřejnost běžně dostupné.
