Pilíře

PILÍŘ I. ŽIVOT PŘED INTERNACÍ

Kdo jsou lidé na fotografiích?

Romové a Sintové po řadu století spoluutvářeli kulturní rozmanitost českých zemí. Někteří se živili jako obchodníci, jiní jako artisté a hudebníci, další jako řemeslníci či dělníci. Některé rodiny kvůli obživě cestovaly, jiné žily na jednom místě. Ať už byly jejich osudy jakékoliv, všichni se ve svém každodenním životě museli potýkat s nálepkou „cikáni“ a s předsudky, které je považovaly za chudé tuláky, povaleče, nenapravitelné kriminálníky a znepokojivou a exotickou „cizí rasu“. Takové postoje byly jedním z důvodů pronásledování a věznění Romů a Sintů v koncentračních táborech během II. světové války.

1

„Cikáni“ – Romové a Sintové

2

Romové a Sintové před internací

3

Řešení cikánské otázky

PILÍŘ II. ŽIVOT V TÁBOŘE

Co se dochovalo po lidech, kteří čelili genocidě?

V tzv. cikánském táboře v Letech u Písku bylo v letech 1942–1943 uvězněno přes 1 300 mužů, žen a dětí z území nacisty okupovaného Protektorátu Čechy a Morava. Byli považováni za „cikány, cikánské míšence a osoby potulující se po způsobu cikánském“. Jednalo se převážně o celé rodiny českých Romů a Sintů. Nelidské podmínky panující v táboře pod správou protektorátních úřadů a českého personálu nepřežilo více než 300 z nich. Přes 500 dalších bylo transportováno do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz, odkud se většina z nich už nevrátila. Podobný osud čekal tisíce Romů a Sintů z Čech a Moravy. Vyprázdněný tábor v Letech byl už v roce 1943 srovnán se zemí.

4

Internace Romů a Sintů – 1942

5

Tzv. „cikánský“ tábor 1942–1943

6

Romové a Sintové v Letech u Písku

7

Romové a Sintové mimo tábor

8

Konec tábora – 1943

9

Transport z tábora

PILÍŘ III. PŘEŽIVŠÍ

Kdo předával paměť genocidy?

Válečné pronásledování přežilo jen několik stovek Romů a Sintů z českých zemí. Jejich trýznitelé nebyli po válce potrestáni, velitel tábora v Letech byl v soudním procesu osvobozen. Většinu romského obyvatelstva českých zemí začaly nově tvořit rodiny přicházející po válce ze Slovenska. Přeživší měli nadále strach z pronásledování. Sdílení traumatických vzpomínek s příbuznými a přáteli bylo obtížné. Paměť na válečné osudy Romů a Sintů neměla v povědomí veřejnosti místo. Někteří přeživší však nepřestali trvat na tom, že je nutné osud Romů a Sintů připomínat i veřejně. Hledali cesty, jak toho dosáhnout.

10

Hlasy přeživších Romů a Sintů

11

Rodiny přeživších

12

Návrat přeživších do společnosti

PILÍŘ IV. ZASTÁNCI PAMĚTI

Kdo bojuje za důstojnou připomínku?

13. května 1995 prezident České republiky Václav Havel odhalil památník na místě pohřebiště obětí tábora v Letech u Písku. Příběh tábora a genocidy českých Romů a Sintů se stal tématem veřejné debaty jen nedlouho předtím. Prezident ve svém projevu vedle holokaustu Romů zmínil potlačování paměti v poválečných desetiletích, kdy místo bývalého tábora částečně překryl areál velkovýkrmny prasat. Mluvil i o stále přítomném protiromském rasismu. Mohlo se zdát, že důstojné připomínce romských obětí holokaustu bylo učiněno zadost, a že svítá na lepší časy ve vyrovnávání se společnosti s traumatickou historií a v řešení současných problémů. Jen několik hodin po proslovu Václava Havla vtrhli do domu romské rodiny ve Žďáru nad Sázavou čtyři mladíci a ubili otce pěti dětí Tibora Berkiho. Protiromské postoje a nálady romské občany České republiky dodnes ohrožují. Příběh historie a holokaustu Romů a Sintů stále není součástí historické paměti české společnosti.